Když přijde maličké do rodiny, sbíhají se příbuzní a diskutují nad postýlkou, jaký výraz děťátko má, co jednou z něho vyroste.
Babička by z něj měla ráda lékaře, dědeček, protože je fotbalový fanda, fotbalistu a rozumní rodiče se jen pousmějí a řeknou, že záleží na tom, co ho bude bavit.
„Malé dítě neví, co chce, musíš mu to určit,“ slýcháme od prarodičů.
Není to tak úplně pravda.
Některé dítě se nadchne nad sportem, jiné rádo posedává u stolu a tvoří pastelkami svá umělecká díla.
Je ale důležité, aby už jako malé vědělo, že od rozdělané práce se neodchází. Začne malovat obrázek a v půli dostane nápad, že si půjde hrát s něčím jiným. K malování se už nevrátí.
Dost dnešních maminek nad tím mávne rukou a papír skončí v koši. A pak už to jde ráz na ráz. Děcko se tím učí, že když ho cokoli přestane bavit, nemusí práci dodělat.
Přijde do školy a rodiče ho přihlásí do kroužku, který si samo zvolí. Ale ve chvíli, kdy není tak úspěšné, jak by si představovalo, žadoní, že chce začít s něčím jiným.
A maminka povolí.
Ve chvíli, kdy potomek má za sebou několik kroužků a v žádném nevydržel, přichází zklamání a hledání viníka v rodině.
„Po kom to dítě je takovej lempl?“ ptávají se babičky.
Na jeho neúspěchu mají podíl všichni. Slova když nechceš, nemusíš, škodí.
Nemyslím si, že dítě musí každá zadaná práce v jeho kroužku na sto procent bavit, ale stejně tak to bude, až bude dospělý člověk. Jinak se naučí, že může často měnit zaměstnání, protože ho to zrovna poslední týden nebaví.
Já vím, chce to hodně a hodně trpělivosti už od začátku jeho života.
Číst mu knížky, vyprávět, společně vyrábět z modelíny, malovat, sportovat, z toho všeho se dítě vzdělává.
Víte, že je lepší, když si samo zvolí, co ho bude bavit a bude to dělat s chutí a vydrží u toho léta, než aby zkoušelo každou chvíli něco jiného?
Vždyť nemusí být nejlepší, ale v dlouhodobě vykovávaném sportu nebo muzicírování, se učí trpělivosti. Pochopí, že slušný výsledek se dostaví až po tréninku a ne hned.
Stejně tak mu dojde, že i skvělé výsledky ve škole si musí zasloužit učením.
Docela mě překvapila maminka, která vodila do ZUŠ dceru stejně jako já, ale protože holku nebavilo doma cvičit, chodila na hodiny nepřipravená, neuměla zahrát to, co dostala za úkol a její maminka, místo, aby jí vysvětlila, že bez cvičení nikdy nebude umět hrát, došla k závěru, že vinen je pedagog a chtěla, aby vyřídil své ženě, že její dcera se k ní přihlásí na jiný nástroj. Po vyslechnutí nepříjemných slov, že se na žádný nástroj nenaučí pořádně, pokud nebude doma cvičit, byla holčina odhlášena a máma ji začala vozit na badminton. Jak dlouho tam vydržela, nevím. Jen tím chci říct, že výdrž je důležitá. Až se dítě jednoho dne přihlásí na vysokou školu, bude muset u učení trpělivě sedět, ať ho to baví nebo ne. Jinak školu nevystuduje.
